Když se z andílka stává rebel: Varovné signály rostoucí agrese u mladých

Sedím v obýváku s hrnkem kávy a hlavou plnou starostí. Ještě před pár měsíci byl můj syn Petr veselý kluk, který se se mnou rád dělil o zážitky ze školy. Teď je mu čerstvě patnáct a jako by ho někdo vyměnil. Dveře jeho pokoje jsou zavřené častěji než dřív. Když na něj promluvím, odsekne nebo vůbec neodpoví. Nedávno přišel domů s rozbitou bundou a odmítl mi cokoliv vysvětlit. "Nech mě být!" vybuchl, když jsem naléhala. Nikdy dřív na mě takhle nekřičel. S hrůzou sleduji, jak v něm roste vztek, kterému nerozumím. Kde se to bere a co mám jako rodič dělat?

Podobný příběh zažívá mnoho rodičů. Náhlá změna chování dospívajícího dítěte dokáže vylekat a znejistit. Nechceme přece "dělat z komára velblouda", ale zároveň tušíme, že ignorovat varovné signály by mohlo znamenat ztratit šanci zasáhnout včas. V tomto článku se proto podíváme, proč může u teenagerů narůstat agresivita, jaké změny v chování by rodiče rozhodně neměli přehlížet a jak správně reagovat, aby se situace zlepšila a nedošlo k tragickým následkům. Na závěr přidáme tipy, kam se obrátit o pomoc.

Proč u dospívajících roste agrese? Hlavní faktory

Agresivní projevy u dětí a dospívajících nevznikají ve vzduchoprázdnu. Často jsou odpovědí na vlivy a tlaky, kterým jsou mladí lidé vystaveni. Zde jsou nejčastější faktory, které mohou vést k rostoucí agresi:

Vliv sociálních sítí a online světa: Dnešní teenageři tráví hodiny denně na internetu. Výzkumy naznačují, že nadměrné užívání sociálních sítí a internetu může souviset s vyšší mírou agresivity. Například studie mezi více než 2000 středoškoláky v Jižní Koreji zjistila takřka dvojnásobnou úroveň agresivity u mladistvých s vážnou internetovou závislostí oproti těm, kteří internet používali jen mírně​. Konflikty, které by dříve vyšuměly, se na sociálních sítích veřejně rozdmýchávají a eskalují – urážky a "hecování" online mohou přerůst ve skutečné násilí​. Navíc jsou mladí vystaveni obrovskému množství násilného obsahu (videa rvaček, šikany apod.), což může otupovat jejich citlivost. Jak trefně popisuje článek ProPublica, sociální média dnes fungují jako "akcelerátor" násilí – výsměšné příspěvky a provokace před publikem vyprovokují některé mladé k odvetě i v reálném světě​.

Šikana a násilí mezi vrstevníky: Pokud je dospívající zapojen do šikany – ať už jako oběť, nebo agresor – zanechá to na něm následky v podobě zvýšené agresivity či jiných problémů v chování. Každý pátý adolescent zažil ve škole šikanu a studie ukazují, že "šikanéři" častěji vykazují fyzicky agresivní chování a tzv. "oběti-agresoři" (ti, kdo vystupují střídavě v roli oběti i agresora) mívají sklony k hostilitě a obtížně vycházejí s druhými​. Šikana podkopává sebevědomí obětí a učí agresory, že násilí se vyplácí. Dítě, které je dlouhodobě terčem posměchu či útoků, v sobě může nosit obrovský vztek a ponížení, které se navenek projeví agresí vůči slabším sourozencům nebo spolužákům. Na druhé straně dítě-agresor si často nese vzorce chování z domova (viz další bod) a své agrese vůči vrstevníkům pak využívá k získání pocitu moci. Šikana zkrátka živí začarovaný kruh násilí.

Domácí prostředí a rodinné vztahy: Rodina je pro dítě vzorem – dobrým i špatným. Pokud dítě vyrůstá tam, kde jsou na denním pořádku křik, ponižování či dokonce bití, je pravděpodobné, že tyto násilné komunikační vzorce převezme. Policie ČR ve svých materiálech o šikaně uvádí, že dětský agresor často pochází z rodiny, kde je fyzické nebo psychické násilí běžným komunikačním prostředkem​. Takové dítě se pak chová podle toho, co doma vidí – napodobuje a oplácí násilí​policie.gov.cz. I méně extrémní situace, jako časté hádky rodičů nebo rozvod plný konfliktů, mohou v dítěti vyvolat nejistotu, strach a potlačený hněv. Domácí násilí obzvlášť silně poškozuje dětskou psychiku – výzkumy ukazují, že život v atmosféře domácího násilí velmi negativně ovlivňuje vývoj dítěte a vhání ho do pocitu naprosté bezmoci​sancedetem.cz. Takové emoční napětí dítě často ventiluje navenek agresivním chováním nebo se může obrátit i proti sobě (sebepoškozování, útěky z domova apod.).

Tlaky party a vrstevníků: Kamarádi mají v pubertě obrovský vliv. Touha zapadnout do party může vést i k přebírání negativních vzorců chování. Pokud se teenager dostane do skupiny vrstevníků, kde je normou rvačka, vandalismus nebo jiné násilné projevy, pravděpodobně se přizpůsobí. Podléhání vrstevnickému tlaku k násilí výrazně zvyšuje riziko agresivního chování – je zdokumentováno, že tlak vrstevníků "prát se" a kamarádství s delikventními vrstevníky zvyšují u dospívajících pravděpodobnost, že sami začnou být agresivní. Dítě, které dříve problémové nebylo, se vlivem "špatné party" může změnit k nepoznání. Navíc parta často poskytuje zázemí a "ochranu", takže mladistvý má menší zábrany chovat se agresivně i mimo domov či školu, protože cítí podporu skupiny.

Násilí v médiích a popkultuře: Náš svět je plný filmů, seriálů a videoher, ve kterých násilí je běžné a často glorifikované. Dospívající, kteří nemají ještě plně vyvinutý kritický pohled, mohou násilné hrdiny napodobovat nebo získat dojem, že násilí je akceptovatelný způsob řešení problémů. Odborníci dlouhodobě vedou debaty, nakolik sledování násilí vede k reálné agresivitě. Aktuální závěry Americké psychologické asociace k videohrám však říkají, že hraní násilných videoher zvyšuje agresivní myšlenky a chování a představuje rizikový faktor negativních dopadů​. Videoherní násilí samozřejmě není jedinou příčinou – většina mladých zvládne odlišit hru od reality. Ale v kombinaci s dalšími faktory (například když dítě nemá dohled rodičů a utíká do virtuálního světa před problémy) může nadměrné sledování násilných filmů či hraní agresivních her přispět k nárůstu agresivity. Dítě, které celé dny "střílí" ve virtuálním světě, může otupět vůči následkům reálného násilí.

Agrese u dospívajících zpravidla nemá jednu jednoduchou příčinu. Často jde o kombinaci vlivů – například teenager trávící noci na internetu, který je zároveň obětí šikany a doma zažívá jen hádky, bude mnohem náchylnější k výbuchům vzteku. Dobrou zprávou je, že všechny tyto faktory můžeme jako rodiče do určité míry ovlivnit: zajímat se o to, co dítě online dělá, jak se cítí mezi vrstevníky, jakou atmosféru má doma, s kým kamarádí a co sleduje za filmy či hry. Prvním krokem je ale dokázat včas rozpoznat varovné signály, že se s naším potomkem něco děje.

Varovné signály: čeho by si rodiče měli všímat?

Každý puberťák je občas protivný, tajnůstkářský nebo odmlouvá – to samo o sobě ještě neznamená problém. Varovné je, pokud vidíme výraznou změnu proti dřívějšku nebo více negativních projevů najednou. Následující signály rostoucí agrese (případně obecně psychické nepohody) by rodiče neměli ignorovat:

Náhlá (nebo postupná) změna chování a nálad: Dítě se "změní k nepoznání" – chová se nezvykle, jeho osobnost jako by se obrátila o 180°. Například dříve klidné, hodné dítě je najednou drzé, výbušné nebo hyperaktivní, případně naopak aktivní společenský kluk se stáhne do sebe, přestane s kamarády sportovat a raději sedí doma. Tyto proměny mohou zahrnovat i velké výkyvy nálad – náhlé a silné záchvaty vzteku, plačtivosti či smutku, které jsou nezvyklé. V pubertě jsou sice nálady proměnlivé, ale pokud u teenagera vidíte časté výbuchy vzteku, agresivní záchvaty nebo naopak apatickou skleslost trvající celé týdny, zbystřete. Extrémní nálady spojené s nekontrolovaným vztekem (dítě něco rozbíjí, fyzicky napadá sourozence apod.) jsou jasným červeným světlem.

Tajnůstkářství a izolace: Každý puberťák si hledá své soukromí, ale přehnané uzavírání se do sebe je signál potíží. Dítě s vážným problémem přestává komunikovat – vyhýbá se rozhovorům, na dotazy odsekává jednoslabičně, nebo lže a zapírá. Může také utíkat do svého pokoje, trávit tam většinu času o samotě a stranit se rodiny i přátel. Například pokud se dospívající přestane stýkat s dřívějšími kamarády, ruší společné aktivity a doma tráví čas zavřený v pokojíčku, je to varovné​. Odborníci upozorňují, že tajné a vyhýbavé chování (zamykání se, lhaní o tom, kde byl) by rodiče neměli přecházet​ - často signalizuje, že se v dítěti něco děje (ať už jde o agresi, nebo třeba užívání návykových látek či jiné potíže).

Stupňující se agresivita a konfliktnost: Zřejmě nejkřiklavějším signálem je, když dítě začne být nezvykle agresivní navenek. Může to mít různé podoby: časté rvačky ve škole nebo venku, tendence všechno řešit pěstmi, ubližování slabším nebo mladším dětem či zvířatům, demolování věcí v záchvatu vzteku. Někdy se agrese projevuje i silně verbálně – dítě hrubě odsekává, nadává rodičům či učitelům, nerespektuje žádnou autoritu​. Takové chování zdaleka přesahuje běžné pubertální odmlouvání. Pokud navíc přibývá incidentů ve škole (bitky, šikana spolužáků, opakované poznámky za agresivitu), je to velmi vážné znamení. Dítě může také začít obdivovat násilí – například se mu líbí násilné filmy, baví ho videa se rvačkami, vypráví doma, jak "dal někomu nakládačku". Takový obdiv k násilí a síle by rodiče neměli brát na lehkou váhu – může jít o počátek radikalizace​.

Pokles zájmu o školu a propad prospěchu: Školní docházka a známky bývají dobrým barometrem psychického stavu dospívajícího. Varovným signálem je, když dříve průměrný či dobrý student začne náhle zanedbávat školu: zhorší se prospěch (přichází pětky z testů, na vysvědčení se propadá o několik známek), přestane dělat úkoly, odmítá se učit a může i začít chodit za školu. Často se objevují také kázeňské problémy – poznámky od učitelů, že vyrušuje, je drzý, nedodržuje pravidla​. Taková nezájem o vzdělání může plynout z různých příčin (deprese, drogy, šikana), ale každopádně úzce souvisí i s agresivitou. Dítě, které kašle na školu, často ztrácí denní režim a zdravé návyky, pohybuje se místo toho v problémových partách nebo ve virtuálních světech – a negativní chování se vzájemně posiluje. Pokud si všimnete výrazného zhoršení školních výsledků a přístupu ke škole, pátrejte, co je v pozadí.

Noví "problematičtí" kamarádi nebo odchod od starých: Okruh přátel vašeho dítěte může projít v pubertě proměnou, ale měli byste zbystřit, pokud zjistíte, že se váš potomek stýká s partou, která má špatnou pověst. Například se začne kamarádit se staršími výtržníky, kteří kouří, pijí nebo mají násilnické sklony. Zároveň přetrhá vazby se svými dosavadními slušnými kamarády. Taková změna okolí často souvisí s předchozími body (dítě se může cítit nepochopené, a tak hledá přijetí jinde). Kontakty s problémovými vrstevníky však mohou jeho chování rychle stáhnout ke dnu. Rodiče by měli nenápadně sledovat, s kým jejich dospívající tráví čas, a při podezření na opravdu špatný vliv zasáhnout – navázat komunikaci, případně zapojit školu či odborníky (viz dále).

Tip pro rodiče: Všímejte si kombinace více varovných signálů najednou. Samotná změna oblékání nebo občasná drzost ještě neznamená, že z vašeho potomka bude agresor. Pokud se ale například přidá uzavřenost, zhoršení prospěchu a výbuchy vzteku zároveň, je velmi pravděpodobné, že se potýká s vážnějším problémem. Intuice rodiče bývá správná – máte-li pocit, že "své dítě nepoznáváte", nepodceňte to​!

Jak správně reagovat, když zpozoruji varovné signály?

Zjištění, že se vaše dítě chová agresivně nebo celkově "divně", v nás může vyvolat celou škálu emocí – šok, strach, vztek, pocit viny ("Kde jsme udělali chybu?") nebo bezmoc. Důležité je nezůstat v popření a současně nereagovat čistě emotivně (např. hned trestat v hněvu nebo naopak vše ze strachu tolerovat). Místo výčitek si řekněte, že teď je čas se aktivně zapojit a pomoci dítěti najít cestu ven. Jak na to?

1. Otevřená a empatická komunikace

Zkuste si s dítětem promluvit dříve, než ho odsoudíte nebo potrestáte. Najděte si klidný moment, kdy budete o samotě a nic vás nebude rušit. Dejte jasně najevo, že vnímáte jeho pocity a máte o něj starost. Můžete začít třeba takto: "Všiml jsem si, že se v poslední době hodně zlobíš a jsi pořád zavřený v pokoji. Mám o tebe strach. Prosím, pověz mi, co tě trápí, rád bych ti pomohl." Přesně takový přístup radí odborníci: sdělte dítěti, co na jeho chování pozorujete, a nabídněte pomocnou ruku​. Klidným rozhovorem dejte najevo, že nejste nepřítel, ale spojenec.

Důležité je při takovém rozhovoru více naslouchat než mluvit. Možná se váš syn nebo dcera nejdřív zdráhají svěřit – bojí se nepochopení nebo trestu. Ujistěte je, že vám mohou říct cokoliv a nebudete je hned odsuzovat. Když pak začnou mluvit, nekřičte, nekárejte v tu chvíli ani když uslyšíte něco šokujícího ("pobil jsem se se spolužákem", "nenávidím tu školu" apod.). Udržte emoce na uzdě a trpělivě dítě vyslechněte do konce.

Pokud je projevuje hodně vzteku, zkuste pojmenovat emoce: "Vidím, že tě to hrozně rozčiluje…" Tím dáte najevo pochopení. Někdy už jen možnost vypovídat se bezpečně ze svého trápení velmi uleví​. Samozřejmě otevřená komunikace neznamená, že budeme omlouvat vše. Jde o to navázat dialog – teprve pak můžete společně hledat řešení. Bez komunikace zůstane každý ve svém rohu (rodič se zlobí a trestá, dítě zuří a vzdoruje) a spirála agrese se bude točit dál.

2. Jasné hranice a důslednost ve výchově

I když chápeme, že dítě prožívá těžké období, nesmíme rezignovat na základní pravidla. Dospívající potřebují vědět, co je ještě přijatelné a co už ne. Nastavte proto jasné hranice ohledně agresivního chování. Dejte najevo, že fyzické napadání druhých, ničení majetku nebo vulgární nadávky vůči rodině jsou nepřijatelné. Zkuste přitom volit klidný, ale rozhodný tón: "Chápu, že tě něco hněvá, ale nenechám tě, abys ubližoval ségře. Když budeš mít vztek, pojď to řešit se mnou slovně, ne pěstí."

Buďte konkrétní v tom, jaké chování očekáváte, a vysvětlete proč. Například: "Potřebuji, abys dodržoval domluvený čas příchodu domů, jinak mám o tebe obrovský strach a nemůžu ti věřit." Důslednost je klíčová – pokud stanovíte nějaké omezení či následky (např. zákaz počítače na týden za brutální nadávky babičce), dodržte to. Když dítě uvidí, že "řeči se mluví a skutek utek", hranice pro něj přestanou existovat úplně.

Zároveň nezapomínejte pochválit a ocenit, když se něco daří. I agresivní puberťák občas projeví snahu – třeba přijde včas domů, udrží nervy na uzdě při provokaci sourozence apod. Všimněte si pozitiv a řekněte to nahlas. Posílení žádoucího chování (byť drobného) funguje mnohem lépe než neustálé trestání všeho špatného. Dítě musí vidět, že věříte v jeho schopnost zlepšit se a že si vážíte každého pokroku.

3. Spolupráce se školou a dalšími institucemi

Pokud se problém týká i školy (zhoršené známky, rvačky, šikana), nezůstávejte v tom sami. Učitelé a školní psychologové mohou být cennými partnery při řešení potíží. Neváhejte kontaktovat třídního učitele, výchovného poradce nebo školního psychologa a otevřeně s nimi probrat, co se děje. Cílem není vaše dítě "shodit" nebo dostat do problémů – naopak, školu a rodinu by mělo spojovat společné úsilí dítěti pomoci.

Domluvte si schůzku ve škole, kde si vyslechnete pohled učitelů (možná mají další postřehy, co spouští konflikty, s kým se dítě baví, jak reaguje v kolektivu). Sdílejte i své obavy a to, co pozorujete doma. Společně pak hledejte strategie, jak agresi zmírnit: třeba sjednotit výchovný přístup (aby doma i ve škole platila podobná pravidla a následky), zařídit dočasně individuální plán pro dítě, pokud nezvládá kolektiv, nebo zapojit školní metodiky prevence (ti se specializují na šikanu, konflikty apod.).

Někdy škola nabízí i skupinové programy pro problémové děti nebo umí zprostředkovat pomoc pedagogicko-psychologické poradny (PPP) či střediska výchovné péče (SVP). Tyto instituce mohou poskytnout odborné vedení, diagnostiku a terapii, aniž by dítě muselo opustit rodinu. Nebojte se využít každou dostupnou pomoc, nejde o selhání, ale o zodpovědný přístup. Jakmile okolí vidí, že situaci řešíte, pravděpodobně se k vám přidá – učitelé budou vstřícnější, škola nabídne podporu.

4. Kdy vyhledat odbornou pomoc (psycholog, terapeut, lékař)

Některé situace sami jako rodiče nevyřešíte – a to není žádná ostuda. Naopak, včasná konzultace s odborníkem může předejít mnohem horším koncům. Zvažte zapojení dětského psychologa nebo psychoterapeuta, pokud:

• Agresivita a problémy trvají už déle (několik měsíců) a nemění se k lepšímu, i přes vaši snahu o komunikaci a nastavení hranic.
• Máte pocit, že už si nevíte rady a situace vás přerůstá (např. se bojíte, že dítě uteče z domu, ublíží sobě nebo někomu jinému).
• Dítě samo je uzavřené a nechce s vámi mluvit, ale vidíte, že se trápí – někdy je pro teenagera snazší svěřit se neutrálnímu člověku než rodiči.
• Objevují se další vážné problémy: podezření na užívání drog/alkoholu, sebepoškozování, extrémní úzkosti či deprese, příznaky možné psychické poruchy apod.

Kam se obrátit? Začněte u dětského psychologa (může to být soukromý terapeut, nebo psycholog v PPP či ve zdravotnictví). Ten provede úvodní pohovor s vámi i s dítětem a pomůže posoudit, o jaký problém jde a jaká forma pomoci by byla nejlepší. Někdy stačí docházet na individuální terapii, jindy psycholog doporučí například rodinnou terapii (abyste zapracovali na fungování celé rodiny) nebo vyhodnotí, že by bylo dobré vyšetření u psychiatra (to když má podezření na závažnější poruchy, které by třeba vyžadovaly i medikaci). Nebojte se slova psychiatr – neznamená to hned prášky. Ale pokud by vaše dítě trpělo např. těžkou úzkostí nebo poruchou chování, je lepší to vědět a léčit, než to nechat zajít do extrému.

Mnohdy už pár konzultací s psychologem pomůže nasměrovat rodiče správným směrem v komunikaci a dítěti uleví, že má neutrálního posluchače. Čím dříve odborníka zapojíte, tím lépe – pokud se problém podchytí v počátku, často se dá zvládnout ambulantně a situace se zklidní. Když se ale varovné signály ignorují, může se rozvinout plnohodnotná porucha chování, závislost nebo se dítě dostane do konfliktu se zákonem, což už se řeší mnohem hůř.

Důležité: Pokud by dítě vyhrožovalo sebevraždou, vážně ublížilo někomu v rodině nebo se ocitlo mimo kontrolu (např. agresivní amok, kdy ohrožuje sebe či ostatní), neváhejte volat krizovou pomoc. V takové akutní situaci můžete zavolat záchrannou službu (155/112) nebo se obrátit na dětskou psychiatrickou pohotovost. V krajním případě může být nutná krátkodobá hospitalizace, aby se vše stabilizovalo. To jsou výjimečné scénáře – věřme, že se jim včasnou reakcí podaří předejít.

Kde hledat pomoc a podporu (kontakty pro rodiče)?

Nikdo nemusí zůstat na problémy sám. V Česku existuje řada poradenských a krizových linek, kde si mohou rodiče anonymně promluvit s odborníky, získat radu nebo krizovou intervenci. Zde je několik užitečných kontaktů:

• Rodičovská linka – 606 021 021 (Sdružení Linky bezpečí): telefonická poradna pro rodiče, prarodiče a pedagogy dětí, kteří řeší výchovné či psychické problémy u mladých. Funguje po–čt 9–21 hod., pá 9–17 hod (za cenu běžného hovoru)​. Na Rodičovské lince naslouchají zkušení psychologové a sociální pracovníci – můžete s nimi probrat své obavy, poradit se o dalším postupu nebo se jen vypovídat. Lze využít i e-mail či chat (více info na webu rodicovskalinka.cz).

• Linka pro rodinu a školu – 116 000: celostátní bezplatná krizová linka, která je NONSTOP. Je určená dospělým, kteří řeší potíže dětí – tedy rodičům, příbuzným, učitelům apod.​

  mv.gov.cz​mv.gov.cz. Voláte zdarma a anonymně. Tato linka (provozovaná Cesta z krize, z.s.) poskytuje krizovou intervenci, rady a může vás nasměrovat na další pomoc v místě vašeho bydliště.

• Linka bezpečí – 116 111: známá bezplatná linka pro děti a mládež (nonstop)​. Ač je primárně pro mladé, můžete ji využít nepřímo – například povzbudit svého potomka, aby tam zkusil zavolat nebo chatu napsat, pokud se bojí svěřit doma. Pro mnoho teenagerů je jednodušší nejprve mluvit o svých pocitech s cizím poradcem po telefonu než tváří v tvář rodiči. Linka bezpečí umí pomoci i s problémy agrese, šikany, rodinných konfliktů a v případě potřeby doporučí další postup (a případně zkontaktuje rodiče, pokud o to dítě stojí).

• Pedagogicko-psychologické poradny (PPP): Každý okres má PPP, která nabízí psychologické a speciálně-pedagogické poradenství pro děti a rodiče. Obraťte se na místní PPP, pokud řešíte dlouhodobé poruchy chování, potíže ve škole, rodinné problémy apod. Služby PPP jsou hrazené státem (zdarma) a můžete se objednat i bez doporučení. Často mají zkušenosti s agresivními dětmi a mohou nabídnout diagnostiku i terapii či zařazení dítěte do vhodného programu.

• Další zdroje pomoci: Pokud je v pozadí podezření na domácí násilí či jiné závažné věci, můžete kontaktovat také Bílý kruh bezpečí – 116 006 (nonstop linka pomoci obětem domácího násilí)​. V některých městech fungují krizová centra pro děti a mládež, kam se dá zajít osobně konzultovat stav dítěte. Dětský lékař (pediatr) vám také může poradit a nasměrovat na vhodná pracoviště – je to často první odborník, ke kterému rodiče zamíří, když mají obavy.

Na závěr je důležité zdůraznit: Nejste na to sami. Kolem dětí existuje síť odborníků a institucí, které vám mohou pomoci situaci zvládnout. Někdy už jen pocit, že si o tom můžete s někým promluvit, velmi uleví. Neváhejte využít pomoc – neznamená to, že jako rodič selháváte, naopak to ukazuje, že berete svou roli zodpovědně a uděláte pro dobro dítěte maximum.

Ignorovat problémy se nevyplácí!

Náhlé záchvaty vzteku, tvrdohlavý odpor či zlé kamarády mnozí rodiče omlouvají slovy "to je ta puberta". Samozřejmě, puberta je bouřlivé období a přináší nejrůznější výkyvy. Ale pokud cítíte, že se děje něco znepokojivého, raději jednejte. Představme si dva scénáře: V prvním rodiče varovné signály přehlížejí – a tak se stane, že jejich syn potají propadne šikaně na internetu, začne se prát a jednoho dne vážně zraní spolužáka. V druhém scénáři si rodiče všimnou, že "něco není v pořádku", a včas zasáhnou – promluví si s ním, nastaví mantinely a dochází s ním k psychologovi. Výsledek? Syn se naučí zvládat svůj vztek a konflikt se spolužákem se vůbec neodehraje.

Nikdo z nás nechce zažít tragédii, kdy by naše dítě ublížilo sobě nebo někomu jinému, protože jsme podcenili varování. Jistě, ne vždy má příběh tak vyhrocené konce – ale i "méně dramatické" následky stojí za to řešit. Agresivní a problémový teenager může mít zkažené vztahy v rodině, přijít o možnost vzdělání, získat záznam u policie… to vše mu do dospělosti přinese obrovské handicapy.

Proto mějme oči otevřené. Zajímejme se o život svých dětí, naslouchejme jim a všímejme si signálů, které k nám vysílají (někdy i beze slov, jen svým chováním). A když něco zpozorujeme, mějme odvahu zakročit – s láskou, ale rozhodně. Jsme to my, rodiče, kdo může v čas podanou rukou nasměrovat mladého člověka zpět na cestu klidu a bezpečí. Ignorování problémů ještě nikdy nic nevyřešilo, naopak aktivní přístup a včasná pomoc mohou předejít nejhoršímu.

Zdroj informací a další čtení: Pokud vás téma agresivity u dětí zajímá hlouběji, doporučujeme článek PhDr. Václava Mertina "Agresivita na vzestupu" na portálu Šance Dětem, který rozebírá společenské příčiny násilí a poskytuje odborný pohled na možnosti prevence. Za pozornost stojí také metodiky Policie ČR k problému šikany​policie.gov.cz či materiály neziskových organizací jako Nevypusť duši​. Nebojme se čerpat z odborných zdrojů – čím více budeme jako rodiče informovaní, tím lépe dokážeme své děti provést bouřlivým obdobím dospívání v klidu a bezpečí.