Slabiny českého trestního systému: Když za násilí hrozí jen symbolické tresty

Proč se o tom musíme bavit?

Veřejnost v Česku je stále častěji pobouřena zprávami o směšně nízkých trestech za závažné zločiny. Mnozí lidé zažívají pocit bezmoci a hněvu, když vidí, že pachatelé násilných činů odcházejí od soudu s minimálními postihy. Proč se zdá, že tresty neodpovídají závažnosti činů? To je otázka, kterou si kladou nejen oběti a jejich blízcí, ale i široká veřejnost. Je načase otevřeně mluvit o slabinách našeho trestního systému – o tom, proč často selhává a jak to napravit.

Není neobvyklé slyšet, že "soudy jsou na pachatele mírné" nebo že "oběti se spravedlnosti nedočkají". Tyto pocity pramení z konkrétních případů: brutální útoky a ohavné zločiny jsou někdy potrestány jen podmínkou či krátkým vězením. Takové rozsudky vyvolávají otázky, zda si společnost dostatečně váží bezpečí a důstojnosti obětí a zda pachatele skutečně odrazujeme od opakování trestné činnosti.

Konkretizace problémů

Nejde bohužel jen o ojedinělé excesy – nízké tresty za násilné činy se v ČR stávají alarmujícím trendem. Zde je několik konkrétních příkladů, které ilustrují problém:

Opakované znásilňování dítěte potrestáno podmínkou: Případ otčíma z Brněnska šokoval veřejnost. Muž přes dva roky opakovaně znásilňoval svou nevlastní dceru a původně dostal tříleté vězení s odškodným pro oběť. Odvolací soud mu však trest snížil na podmíněný – zdůvodnil to mimo jiné tím, že "prožité násilí nezanechalo na dívce vážnější následky", přestože se oběť několikrát pokusila o sebevraždu. Takový argument zní absurdně a znevažuje psychické utrpení oběti. (Ministerstvo spravedlnosti nakonec začalo případ prověřovat kvůli podezření, že došlo k porušení zákona.)

Znásilnění dětí bez skutečného trestu: Další otřesný případ se týkal muže, který znásilňoval nezletilé chlapce. Soud mu uložil pouze nízký trest, jelikož "oběti nevykazovaly viditelné emoční trauma". Polovina pachatelů znásilnění v ČR obecně odchází od soudu s podmínkou – dokonce i v případech, kdy jsou oběťmi děti. To je naprosto nepřijatelné a odporuje to intuici spravedlnosti.

Polehčující okolnosti, které zní jako výsměch: Soudy někdy sahají k mimořádnému snížení trestu na základě pochybných polehčujících okolností. Advokátka Lucie Hrdá uvádí případ, kdy pachateli znásilnění hrozilo 5 až 12 let vězení, ale soud mu dal podmínku s odůvodněním, že "nemasturboval a nic nepožadoval, protože mu týden předtím zemřel otec". Takové zdůvodnění budí dojem, že se spíš hledá cesta, jak trest snížit, než jak spravedlivě potrestat hrůzný čin.

Mladiství pachatelé a směšné tresty: Zvláštní kategorií jsou zločiny spáchané mládeží. Mladistvým (15–17 let) ukládá zákon výrazně mírnější tresty v rámci snahy o převýchovu. Standardně se sazby snižují na polovinu a maximální trest je 5 let (jen výjimečně až 10 let u mimořádně závažných činů). Doživotí je vyloučeno. V praxi tak i za velmi závažné násilí může mladistvý dostat jen pár let, což pozůstalým obětí či samotným obětem připadá jako znevážení jejich utrpení. Například pokud sedmnáctiletý spáchá brutální trestný čin, má naději, že vyvázne s trestem, který ho propustí na svobodu ještě v mladém věku. To opět vyvolává otázku, zda systém neupřednostňuje resocializaci pachatele na úkor spravedlnosti pro oběť.

Proč se tohle děje? Odborníci upozorňují na několik faktorů. České soudy kladou velký důraz na individuální okolnosti pachatele – zohledňují se psychické poruchy, lítost, věk, prostředí apod. Princip resocializace (snaha napravit pachatele a vrátit ho společnosti) má v naší justici silnou tradici, zejména u mladých obviněných. To samo o sobě není špatně – problém nastává, když se vychýlí rovnováha a práva obětí a pocit spravedlnosti jsou zatlačeny do pozadí. K čemu je oběti, že se pachatel "napraví", když trest absolutně neodpovídá hrůze, kterou jí způsobil? Navíc příliš mírné tresty mohou pachatele neodradit od recidivy, protože postih necítí jako dostatečný odstrašující zásah do života.

Srovnání s jinými zeměmi

Je český systém opravdu vlažnější než jinde, nebo jde jen o náš pocit? Pohled do zahraničí ukazuje, že přístupy k trestání násilných činů se lišší stát od státu. Několik srovnání:

Německo: V Německu byly v posledních letech zpřísněny zákony týkající se sexuálního násilí – zavedl se princip "ne znamená ne", který rozšiřuje definici znásilnění. Co se týče trestů, německé soudy také někdy dávají nižší sazby, ale obecně se skutečné vězení ukládá častěji než v ČR u nejzávažnějších případů. Například v kauze hromadného znásilnění ve Freiburgu (2018) dostal hlavní pachatel 5,5 roku a ostatní 4–3 roky vězení – což jsou tresty srovnatelné s českou praxí, ovšem v Německu by za takový čin podmínka prakticky nepřipadala v úvahu.

USA: Spojené státy jsou známé velmi tvrdými tresty za násilné zločiny. V některých státech může znásilnění či únos vést i k doživotnímu trestu. Například hollywoodský producent Harvey Weinstein byl za sexuální napadení odsouzen na 23 let vězení a v dalším procesu obdržel dalších 16 let. V USA se také stává, že soudy sčítají tresty za více činů do astronomických výší – existují případy, kdy byl násilník odsouzen na stovky let či dokonce symbolické tisíce let vězení. Tyto extrémy odrážejí důraz na tvrdou represivní funkci trestu a jasný signál, že společnost takové jednání nehodlá tolerovat. Na druhou stranu, americký systém méně akcentuje rehabilitaci pachatele a může vést k otázkám, nakolik dlouhé tresty skutečně pomáhají obětem k uzavření traumatu a společnosti k nápravě.

Skandinávie: Země jako Švédsko, Norsko nebo Finsko bývají považovány za příklad vyváženosti mezi přísností a rehabilitací. Mají relativně nízké maximální tresty (v Norsku je faktickým stropem 21 let i pro vraždy), ale zároveň vysokou úroveň péče o oběti a preventivních programů. Švédsko konkrétně patří k zemím, kde pachatelé znásilnění častěji končí ve vězení (podmíněné tresty se tam uplatňují méně než třeba v Belgii či Česku). V roce 2020 Švédsko zpřísnilo definici znásilnění a zavedlo koncept souhlasu, což mělo mj. za následek mírné zvýšení počtu odsouzených a také zpřísnění trestů. Skandinávský model ukazuje, že důraz na resocializaci nemusí znamenat nízké tresty – spíše jde o to, jak jsou nastaveny mantinely. Pachatel může dostat přiměřeně vysoký nepodmíněný trest, ale během jeho výkonu se pracuje na jeho nápravě. Oběť má zároveň zajištěnou podporu a není zpochybňováno její trauma.

Z mezinárodního pohledu tedy český systém skutečně vykazuje jistou mírnost, ale nejsme úplnou výjimkou. Studie ukazují, že například Finsko či Německo ukládají podmíněné tresty za znásilnění podobně často jako Česko. Rozdíl je však v tom, že u nás tyto případy vyvolávají bouřlivou reakci – možná proto, že veřejnost ztrácí důvěru v soudní konzistenci. Také chybí "jednotící judikatura" a transparentnost – v ČR nejsou veřejně dostupné rozsudky, takže je obtížné srovnat, proč jeden soud dal mírný trest a jiný za podobný čin mnohem přísnější. Tato nejednotnost posiluje dojem nespravedlnosti.

Jaké změny jsou potřeba?

Z výše uvedených příkladů a srovnání je jasné, že současný systém potřebuje změny, aby lépe plnil požadavky spravedlnosti i prevence. Zde jsou klíčové oblasti, kde by mělo dojít ke zlepšení:

Zpřísnění trestů za násilné činy: Řada hlasů volá po zvýšení dolních sazeb u trestů za znásilnění, těžké ublížení na zdraví či mučení. Pokud zákon nyní umožňuje dát za brutální znásilnění třeba jen 5 let, měl by být minimální trest vyšší, aby soudy nemohly sáhnout po mírných řešeních tam, kde to není namístě. Zároveň by mohlo být omezena možnost podmínky u zvlášť závažných násilných trestných činů – například zákonem stanovit, že za znásilnění dítěte nebo opakované znásilnění není podmínka přípustná a musí následovat nepodmíněný trest.

Úprava trestání mladistvých: Současná maximální hranice 5 (výjimečně 10) let pro mladistvé pachatele u i nejhorších zločinů je předmětem kritiky. Je na zvážení, zda u zvlášť zavrženíhodných činů (např. úkladná vražda, brutální znásilnění) spáchaných těsně před 18. narozeninami by nemohly soudy ukládat vyšší tresty, případně aby takový mladistvý byl posuzován téměř jako dospělý. Alternativně by šlo zavést detenční ústavy s možností držet obzvlášť nebezpečné mladistvé déle, dokud nebudou opravdu připraveni na návrat do společnosti. Cílem není zatratit šanci na nápravu, ale zajistit bezpečnost společnosti a pocit spravedlnosti – oběti musí vidět, že i mladý pachatel byl za hrozný čin po zásluze potrestán.

Lepší zohlednění práv obětí: Soudci a znalci by měli být vzděláváni v problematice traumat a citlivěji posuzovat dopady zločinů na oběti. Psychická trauma jsou často neviditelná, ale o to zákeřnější a trvalejší. Nelze připustit argumentaci typu "oběť nemá fyzické zranění, tak o nic nejde". Justice by měla mít jasné metodiky, jak hodnotit újmu oběti – třeba posudky psychologů – a tyto posudky brát vážně. Možná by pomohlo upravit zákon tak, aby psychická újma byla výslovně uvedena jako rovnocenná fyzické újmě při posuzování závažnosti činu.

Jednotnější a transparentní rozhodování: Jak zmíněno, dnes v ČR postrádáme veřejnou kontrolu nad rozsudky. Řešením může být povinné zveřejňování anonymizovaných rozsudků online. To by umožnilo analyzovat, jaké tresty se dávají kde a proč, a odhalit případné nepoměry. Také by bylo vhodné vytvořit určitá doporučení či směrnice pro soudce, aby za obdobné zločiny padaly obdobné tresty (samozřejmě s respektem k individuálním okolnostem, ale v jasném rozmezí). Inspirací může být systém sentencing guidelines z anglosaských zemí, kde se stanovují rámce trestů. Jednotnější přístup by zvýšil předvídatelnost trestů a důvěru veřejnosti, že spravedlnost není loterie.

Posílení probačních a resocializačních programů při výkonu trestu: Zpřísnění trestů neznamená rezignaci na nápravu pachatelů. Naopak, pokud budeme udělovat delší nepodmíněné tresty, musí stát investovat do programů ve vězení – terapie, vzdělávání, převýchovné aktivity – aby trest splnil účel nejen odplaty, ale i prevence recidivy. Ideální je kombinace přísnosti a následné převýchovy. Pachatel musí jasně pocítit, že nesl následky za své jednání, ale zároveň dostat šanci se změnit, než se vrátí mezi lidi.

Závěr a výzva k akci

Závěrem je třeba zdůraznit: Spravedlnost v naší zemi je naše společná věc. Pokud veřejnost dlouhodobě vnímá tresty za brutální činy jako nedostatečné, nesmí toto téma vyšumět do ztracena. Změna trestního systému je sice běh na dlouhou trať, ale bez tlaku zdola se nic nepohne. Co tedy můžeme jako občané udělat?

Mluvte o tom: Nenechávejme tyto příběhy zapadnout. Sdílejme osudy obětí, upozorňujme na nespravedlnosti na sociálních sítích, v diskusích, v médiích. Čím více lidí bude informováno, tím větší je šance na veřejný tlak.

Podpořte iniciativy a petice: Vznikají organizace jako Bez trestu a další, které bojují za spravedlivější tresty a lepší zacházení s oběťmi. Můžeme se přidat k jejich akcím (například protestním pochodům) a podepisovat petice volající po legislativních změnách. Petice proti nízkým trestům pro násilné mladistvé či za zpřísnění postihů sexuálního násilí mohou dát politikům najevo, že občanům na tom záleží.

Obraťte se na své zástupce: Napište poslancům, senátorům, členům vlády. Slušně a věcně jim vysvětlete, proč požadujete změnu zákonů – ať už jde o definici znásilnění (např. zavedení principu souhlasu) nebo zvýšení trestních sazeb. Politici reagují na podněty voličů, zejména pokud jich je mnoho.

Vzdělávejte sebe i okolí: Je dobré rozumět základům našeho trestního práva a vědět, jak systém funguje. Když pak vedeme debatu, můžeme argumentovat věcně, s čísly a fakty, nejen emocemi. Například vědět, že "polovina pachatelů znásilnění dostává podmínku" nebo že "průměrný trest vězení za znásilnění je v ČR kolem 5 let", nám pomůže podpořit naše požadavky konkrétními údaji.

Trvejte na odpovědnosti: Každá kauza, kde dojde k podezřele mírnému trestu, by měla být pod drobnohledem. Média i veřejnost by měly požadovat odůvodnění takového rozsudku. Pokud neobstojí, je na místě podat stížnost, odvolání či dovolání – a v širším měřítku se ptát Ministerstva spravedlnosti, zda by nemělo iniciovat změnu zákona či kontrolu daného soudu.

Je důležité vytrvat. Změny v justici bývají pomalé, ale nejsou nemožné. V 90. letech prošla naše trestní legislativa výraznou proměnou, a může znovu. Pokud budeme jako společnost jasně požadovat, aby tresty za násilné činy odrážely závažnost těchto činů, zákonodárci dříve či později budou muset naslouchat. Nejde o hon na čarodějnice ani o volání po drastických trestech za každou cenu – jde o nastolení rovnováhy, kde soucit s oběťmi a spravedlivý hněv společnosti nad brutalitou zločinů bude stejně silně zastoupen jako snaha napravit pachatele.

Spravedlnost nesmí být slabá. Pokud má trestní systém plnit svou funkci, musí dát jasně najevo, že si ceníme životů, zdraví a důstojnosti slušných lidí více než pohodlí zločinců. Je načase, aby český trestní systém přestal selhávat tam, kde to bolí nejvíc, a vrátil lidem důvěru, že právo stojí na straně obětí, ne pachatelů. To však dokážeme jedině společným tlakem a neutuchající snahou o změnu.

Nepřestávejme proto volat po spravedlnosti – pro dobro obětí současných i budoucích, pro bezpečí nás všech.