Znásilnění a nízké tresty v České republice: Kdy se začneme starat o oběti?

Říká se, že spravedlnost je slepá. V České republice ale často spíš vypadá jako hluchá a apatická. Znásilnění – čin, který obětem rozbije život na kousky – je u nás trestán směšně mírně. Zatímco pachatelé dostávají podmínky nebo pár let vězení, jejich oběti si doživotní trest odnášejí v sobě. Strach, trauma, nedůvěra v systém. O tom se ale nemluví dost.

Je snad znásilnění zločinem, který se dá odpustit pár roky ve vězení? Proč česká justice nechrání oběti, ale dává druhé šance násilníkům? Proč musí oběť dokazovat, že se "bránila dostatečně"?

Příběhy, které se u nás odehrávají, nejsou výjimky. Jsou běžné, opakují se a systém s nimi nic nedělá.

O čem se nemluví?

Znásilnění je v Česku ohromně podceňovaný problém. Policie ročně eviduje něco přes 900 případů, ale reálné číslo je několikanásobně vyšší. Oběti často mlčí. Bojí se, že jim nikdo neuvěří. Bojí se soudu, kde se znovu stanou obžalovanými, protože budou muset dokazovat, že se to skutečně stalo. A bojí se i trestů, které u nás často vypadají jako výsměch.

Trestní sazby? 3 až 5 let za znásilnění. A to ještě v případě, že je pachatel "dostatečně násilný". Pokud oběť například jen ztuhne a neklade odpor – tedy zažije tzv. "zamrznutí" (což je běžná reakce mozku na extrémní stres) – soud často rozhodne, že o znásilnění nešlo.

Mnohdy pachatel dostane pouze podmínku. Nebo mu trest zkrátí na absurdně nízké roky, protože "je to jeho první prohřešek". Jako by jedno znásilnění bylo něco, co se dá odpustit.

Když spravedlnost selhává

Případ z Olomouce. Znásilnil sedmnáctiletou dívku, vyhrožoval jí smrtí. Dostal čtyři roky. Soud to považoval za přiměřené.

Brno. Muž unesl a znásilnil ženu v opuštěném domě. Trest? Tři roky. Přiznal se, projevil lítost. Takže vlastně dobrý člověk, že?

Plzeň. Dívku hromadně znásilnila skupina mužů. Někteří dostali podmínku, jiní jen lehké tresty. Protože to byla "společenská událost".

Těžko říct, co je na tom horší. To, že pachatelé opouštějí vězení dřív, než oběť dokáže znovu důvěřovat lidem? Nebo to, že justice vlastně dává najevo, že znásilnění není zase tak vážný problém?

Jaké jsou následky?

Znásilnění není jen fyzický útok. Je to psychická poprava. Posttraumatická stresová porucha, panické ataky, deprese, strach z lidí, strach z vlastního těla. Mnoho obětí přestane normálně fungovat. Některé se nikdy nevrátí zpět k normálnímu životu. Některé si sáhnou na život.

A pachatel? Většinou se vrátí do společnosti dřív, než se oběť vůbec odhodlá promluvit o tom, co se jí stalo.

Tohle není spravedlnost. Tohle je zrada.

Co můžeme udělat?

Nejhorší, co můžeme, je mlčet. Když o těchto věcech nemluvíme, dáváme najevo, že nám to nevadí. A pokud nám to nevadí, nikdy se nic nezmění.

Co můžeš udělat ty?

📢 Podepiš petici za přísnější tresty.
📢 Podpoř organizace, které pomáhají obětem.
📢 Neboj se promluvit. Mluv o tom s přáteli, sdílej informace, upozorňuj na nespravedlnost.

Justice u nás selhává. Ale my nemusíme.